Literární soutěž skrytá paměť Moravy

Žákyně 8. třídy Natálie Kolářová reprezentovala naši školu v literární soutěži Skrytá paměť Moravy s textem Život v době korony.

S jejím svolením tento text zveřejníme a jsme velmi vděční za to, jak šikovné žáky máme.

Život v době korony 

Budu vám vyprávět příběh, který je minulostí a zároveň přítomností. Každý z nás je jeho součástí a každý v něm hrajeme nějakou roli, ať už důležitou, nebo méně důležitou. Ale tohle přece víte, tak už bych mohla začít vyprávět. 

Tenhle příběh začal roku 2019 před Vánoci, kdy se začalo říkat, že v Číně je nový vir. Nikdo jsme moc netušili, co je zač a co dokáže, ale teď už to víme všichni. O pár měsíců později se objevil v České republice a začaly se zavírat školy, obchody, divadla a restaurace. Později to bylo po celém světě a všichni jsme s tím bojovali. Začalo se mu říkat Covid-19. Jelikož jsme ho museli nějak zastavit, všechno se zpomalilo, i my lidé. Přestali jsme dělat to, co jsme dělali dřív. Přestala jsem se usmívat na kolemjdoucí na ulicích, protože nebyl důvod se usmívat. Nemohla jsem chodit do školy, na kroužky, s přáteli ven a užívat si s nimi života. Došlo mi, že se život změnil a že je to lekce pro nás lidi, abychom se také změnili a přizpůsobili. Tak jsem se změnila! Začala jsem se více učit, číst knížky, věnovat se malování a učím se hrát na kytaru, na což jsem nikdy neměla čas.  

Když začala distanční výuka, naše třídní učitelka nám založila třídní skupinu, kde jsme si pomáhali s učením a byli jsme spolu v kontaktu. I když byl každý z nás úplně někde jinde, byli jsme spolu. Myslím si, že nám to všem prospívalo, ale nebylo to ono. Pořád mám v hlavě myšlenku:  „Kdy se konečně se všemi uvidím a půjdeme do školy?“ Nevím, nikdo to neví! Měsíce ubíhaly a já jsem se pořád neviděla s přáteli. Připadala jsem si sama a opuštěná. Měla jsem pocit, že jsem udělala nějaký trestný čin a jsem za to trestaná. Ale byl to jenom pocit úzkosti, protože sama nejsem. Mám svoji rodinu, a i když nejsem se svými přáteli, tak si s nimi buď píšu, nebo volám. Ale pořád to není ono!

Na konci školního roku jsme si šli do školy pro vysvědčení. „Konečně znovu uvidím své spolužáky,“ těšila jsem se, že je zase uvidím. Sice jenom na malou chvíli, ale uvidím je. Když jsem ale vešla do třídy, cukla jsem s sebou a v duchu jsem se sama sebe ptala: „To jsme se tak dlouho neviděli!? Vždyť se hrozně změnili. Kluci jsou strašně vysocí a ta změna hlasů. Holky jsou ještě hezčí než byly!? A já? Vypadám pořád stejně?“ Po chvilce váhání jsem se s ostatními pozdravila a pořádně jsme si popovídali. Konečně se rozdává vysvědčení a hurá na prázdniny.  

Tyhle prázdniny budou super, přestože budou covidové. Jedeme k babičce na chatu, na dovolenou do Řecka. A to nejlepší, pojedu na tábor, který je ten nejlepší na celém světě, protože i ti lidé, se kterými tam jezdím, jsou nejlepší pod sluncem (pokud tedy nepočítám své úžasné spolužáky a spolužačky, které bych nikdy za nic nevyměnila)! Kamarádi z tábora jsou velice milí, cítím se s nimi spokojeně, věřím jim a cením si každé vteřiny, co jsem s nimi. Mám je neskutečně ráda! Vždycky se těším hlavně na dvě holky, se kterými jsem každý rok na pokoji. Sice děláme samé blbosti, ale proč si to neužít! Koupání, stezka odvahy, diskotéka (nejhlasitější část tábora). Prostě super! I když s nimi strávím jenom týden, bude to ta nejúžasnější část prázdnin a vlastně celého roku! Loučení je vždy bolestivé, protože je celý rok neuvidím, ale pořád je ve mně plamínek naděje, že se zase uvidíme a užiji si s nimi další dny!  

Na příští rok se těším o to víc, protože jsem si na táboře oblíbila dalšího člověka, kterého mám nesmírně ráda. Je to ten nejúžasnější kluk, kterého jsem mohla kdy potkat. Skvěle si rozumíme. Sice se vždy neshodneme na tom samém, děláme si pořád naschvály a je to pěkné číslo, ale to vůbec nevadí! Nemá žádnou chybu! Těším se, až ho zase uvidím a vlastně všechny lidi z tábora, protože zážitků s přáteli a přátel samotných není nikdy dost! 

Doufám, že budoucnost bude jiná než minulost a přítomnost. Doufám, že se vše vrátí do normálu a budeme si zase moct užívat života, protože nikdo nám nemůže vzít naše dětství a naše pocity a radost. Ani covid. Prostě nikdo! A to, jaká bude budoucnost, to záleží jenom na nás